Recenze

Máma říkala, že bych neměla - Festival Mezi Ploty Brno, 30.5.2010

www.oblibeny.cz/clanky/clanek/792-mezi-ploty-v-brne/

Máma říkala, že bych neměla - Kultura, přátelé, kultura! :)
Publikováno: 14.11.2009

Jak jste si asi stačili všimnout, v poslední době mne hned tak něco nepřinutí sednout a pokusit se vzpomenout na pravidla pravopisu – jinými slovy: napsat něco “jen tak” na blog. Ovšem právě jsem se vrátil z Hradu (ok, z Malostranské) a jsem nadšen – A Studio Rubín uvádělo dámy z Partidy ve hře Máma říkala, že bych neměla od Charlotte Keatley. Abych nezačal moc nadšeně: Bylo to legen… (počkejte si na to)
S přehledem vyprodané představení v komorním prostředí Rubínu patří k zážitkům, které nelze než doporučit. Už název “Máma říkala, že bych neměla” výstižně shrnuje děj – před vámi se střídají krátké scénky ze života čtyř generací jedné rodiny, tu veselé, tu dramatické, ale vždy precizně vypointované. Některé z nich vám “dojdou” až v kontextu dalších, z jiných zamrazí rovnou nebo naopak vyvolají salvu smíchu – velmi umírněného smíchu, to je asi jediná nevýhoda maličkého prostoru Rubínu – člověk se tu pomalu bojí zakašlat, aby mu nespadl strop na hlavu… To je ale jediná výtka, kterou budu mít (a upřímně, v Národním by zase hra tak nevynikla). Takže – jste připraveni na porci bezbřehého obdivu a nadšení? Tak jedeme dále!
 

O čem to všechno je?
To tak, prozrazovat děj a pointu, to teda ne! Šup pro lísky a podívejte se sami :) Stručně řečeno – uvidíte 4x tu samou ženskou logiku (ano, je to oxymóron) ve čtyřech odlišných časech. Od maminčina andílka přes vzdornou puberťačku až po matku a jejího malého andílka a jedeme znovu. Jo, jednou na pozadí zní bombardování Londýna a jindy z rádia “řve” punk (podobnost čistě náhodná), ale vztahy jsou stále stejné. Nejkomplexnější je v tomto ohledu matka rodu Doris, jejíž proměna z přísné matky ve značně rozmazlující babičku (výborně se bavící hubatostí své vnučky), je naprosto přesná a okouzlující. O malém bonbónku na závěr nemluvě, ale na ten si počkejte sami. Ale více vám už k ději neprozradím, byla by škoda pokazit zážitek.
 

Kdo tam?
Osoby a obsazení však stojí za více, než krátkou noticku. Máma říkala… je výhradně dámská záležitost a dámy z Partidy toho náležitě využily. Na jevišti se tak představí čtyři generace matek a dcer (všechny v obou rolích) a o doprovod se stará dobový rozhlas v nenapodobitelném podání Alžběty Somorovské. Mimochodem, Alžběta si během večera střihne více hudebních žánrů, než vystřídají všichni superstar za celou sezonu – od klasiky 30 let po zlatá osmdesátá – a ten rozsah by jí mohl závidět i božský Kája. Magdalena Ištoková hraje asi nejroztomilejší, a pro mne v některých okamžicích i nejdepresivnější, postavu ve hře. Malá Rosie je nejmladší zástupkyní rodu, takže i nejbližší dnešní generaci. Ve společných scénách (kdy všechny slečny vystupují jako malá děvčátka) je ona tou odstrkovanou a tu z jejího projevu běhá mráz po zádech. Diana Šoltýsová jako Jackie - krásně zahraná mrcha, i když se vlastně řídí radou své matky a snaží se to “dotáhnout dál”. Pokud bych měl vybrat jednu scénu, pak rozhodně narozeniny Rosie (až uvidíte, poznáte).
Michaela Badinková v roli Margaret předvádí, dle mého, nejemocionálněji vypjatou postavu. Přesvědčivým způsobem zahraná matka, po většinu času se nacházející v situacích, kdy by většina z nás a) vyhledala Chocholouška b) zfackovala vše kolem. Pozorovat Michaelu na jevišti má ale jednu nevýhodu – pokud je na scéně, těžko se soustředíte na ostatní. Její herecký projev je komplexní a fascinující – i nejdrobnější gesto má svůj důvod a je zcela opodstatněné. Ano, rozbrečela mne, dvakrát.
A konečně Doris - Henrieta Hornáčková, jakožto zakladatelka rodu, projde za večer nejvíce proměnami – od mladé maminky po lehce otravnou prababičku a něco navíc. Stejně jako ostatním jí všechny role bezmezně uvěříte a v některých okamžicích bych se nebál napsat, že “hru táhne”. Jako nejlepší část její role vidím babičku (tedy krom “bonusu” – ten je bezkonkurenční a v kontextu předchozího je pověstnou tečkou za výborným představením) – na babče je vidět, jak si posun rolí v rodině užívá a budete se s ní lehce cynicky bavit.
 

Herecký koncert
Všech pět slečen dokazuje, že i v současné herecké generaci není o talent nouze. Jen si musíme počkat, až bude “objeven” i pro televizní obrazovky a tím i pro širší publikum. Skoro mi už došly superlativy, po předchozí chvále, ale stejně dodám: závěrečný aplaus ve stoje byl více než zasloužený. Všechny slečny hrají nádherně a “na doraz” (alespoň mne to dorazilo). Jeden si při tom pohledu uvědomí, proč ho nevzali na DAMU… :-) Ale upřímně – tohle byl úžasný zážitek a těším se na repete.
 

Smát se či brečet?
Ještě drobné upozornění závěrem. Hra patří do kategorie “skrytě nebezpečných” – sice se budete smát a bavit celý večer, některé momenty ale zamrazí a, až budete po představení přemýšlet o tom, co jste viděli, můžete se snadno přistihnout, kterak bloudíte Po Opyši a zamyšleně vrážíte do zdí. Hravou a zároveň velmi reálnou formou se zde střídají archetypy známé každému z nás a opět mi nezbývá než smeknout (už zase…) před všemi herečkami za výborné ztvárnění.
…dární! (dočkali jste se). Ještě teď tleskám.
 

Takže na co čekáte? 26.11.2009 na stejném místě v 19.30 a růže s sebou! A nezapomeňte na rezervaci, lístky na místě určitě opět nebudou.
 

Charlotte Keatley
Máma říkala, že bych neměla
A studio Rubín, premiéra 3. 6. 2009

V prostorách komorní scény divadla A studio Rubín vznikla další nevšední sonda, tentokráte do role a života žen v minulém století, která vychází z pera britské autorky a jejíž režie se chopil kupodivu muž, Martin Vokoun. Čtyři ženy (zástupkyně čtyř generací jedné rodiny) divákům předkládají útržky svých životů, které se na pódiu prolínají. S hrdinkami se postupně setkáváme v různých vyhrocených životních situacích a obdobích, na nichž se odráží, že každá vyrůstala v jiné době, za jiných společenských a historických podmínek. Ačkoliv hra působí vtipně, ve skutečnosti je to jen povrch občas tragické reality života a hrdinky jsou opakovaně stavěny do obtížně řešitelných vzájemných konfliktů. Často se tu objevuje motiv citové vyprahlosti, zklamání, vykořeněnosti a především citlivé téma vztahů mezi ženami uvnitř rodiny. Děj je zasazen do konkrétních historických událostí, a to od počátku 20. století do jeho osmdesátých let. Vyvstává tak pohled společnosti na úlohu ženy v ní; nadšení z rostoucí emancipace se s věkem proměňuje ve zklamání. Z ženského pohledu nahlížíme na vztah k dětem, domácnosti, kariéře a mužům. Děj je zasazován do konkrétního historického okamžiku vtipným rozhlasovým komentářem s písní odpovídající době. Hru můžeme směle zařadit do kategorie ženské tvorby, a to nejen proto, že autorkou je žena, ale především pro skvěle zvládnuté zachycení proměny ženy v kontextu rychlého vývoje společnosti v minulém století, jež však přesahuje i do současnosti.

Lucie Vavříková
www.advojka.cz

PRCHAVÉ OKAMŽIKY NĚŽNÉ

V prostoru A studia Rubín můžete pravidelně každý měsíc navštívit představení vzniklé na základě dramatizace novely F. M. Dostojevského Něžná. I v tomto rozsahem menším díle je silně patrné, jak Dostojevskij nabízí široký, ne-li psychologický pohled do duší lidí, těžce zkoušených životem...

Novela Něžná vznikla na základě událostí, které se odehrály v Moskvě, kdy se krátce po sobě několik dívek rozhodlo ukončit svůj život sebevraždou. Děj začíná u konce, v okamžiku, kdy hlavní postava má již život za sebou a příběh je utvářen pomocí retrospektivního vyprávění a vzpomínek na společné soužití mladé dívky a jejího o řadu let staršího manžela. Jejich vztah byl od počátku plný zvratů a rozporů. Důvodem byla jednak vzájemná rozdílnost nejen povah, ale i hodnot, které vyznávali. Zatímco pro mládí je nejtypičtější chuť žít, stáří se víc soustředí na budoucnost a materiální jistoty. V tom, aby pochopili jeden druhého jim bránila také minimální komunikace, a tudíž zůstávala slova pravdy nevyřčená s řadou tajemství. Oba manžele spojuje jen podobný osud, kdy ani jeden z nich se nepohybuje ve středu společnosti, nýbrž postává na jejím okraji.

Hra začíná a my se můžeme nechat plně ovlivnit úvodním monologem a vším, co v daném okamžiku působí na naše smysly. Ona sedí a s prostou nenuceností přeříkává své životopisné údaje. A je šťastná, klidná, vyrovnaná, přestože anebo právě proto, že je mrtvá. Možná, že konečně teď nalezla svůj klid. Z počátku je její hlasový projev dosti skromný a omezený, co se týče rozsahu, a tak se divák může soustředit a svou pozornost upoutat například k chůzi, pohybu, gestům či mimice, ve kterých se odráží již zmiňovaný strach a z něho plynoucí nesmělost a ostych.

Herecký výkon Diany Šoltýsové v roli "Něžné" je pro vyznění textu určující. Ztvárnila postavu v celé její jednoduchosti, obyčejnosti, prostotě, zároveň však s její výjimečnou vnitřní krásou, která je často skryta, ale jindy vystupuje na povrch, až to bere dech. Pohybuje se s nenucenou lehkostí, možná i naivitou ve svém mikrosvětě, ale cítíme, že tato mladá žena je schopná vnímat realitu. Diana Šoltýsová v intimním prostoru Rubínu navazuje otevřený dialog s očima a vůbec vnímáním diváků. Prožitek tak může být daleko silnější, niternější, což ve větších prostorech nemusí být vždy samozřejmostí. V myšlenkách Něžné se člověk lehce ztratí, ale zároveň také mnoho nalezne.

Postava staré služebné (Nina Divíšková) zpestřuje hru a zároveň uvolňuje atmosféru, která by se mnohdy dala krájet. Jak už to tak bývá je nositelem životních zkušeností a moudrosti, kterou ale nikdo z přítomných nedokáže plně docenit. Naopak zastavárníka (Adrian Jastraban), muže zkoušeného životem, autor zobrazil jako uzavřeného, nepřístupného, majetnického a až pedantského člověka, který budí dojem sobce, ale ve skutečnosti spíš jen nesvede vyjádřit své city a stává se tak protikladem své ženy.

Něžná je hrou především o lásce a pocitu samoty, když nás milovaná osoba opouští a my víme, že se již nikdy nevrátí. Je příběhem o svědomí a touze změnit minulost, o vrtkavém štěstí, o manželství, které trvalo pouhý rok a ukončil ho jeden prchavý okamžik, o odvaze, ale i samotě a beznaději. Je historií, která na scéně ožívá a divák se stává její součástí a po představení neodchází sám.

Zdroj: www.i-divadlo.cz/recenze2/mib001asrnezna.htm

Jan Kačer v Branickém divadle - Denník METRO

PRAHA Hledání přátelství, ztráta a nalezení domova, láska... Zajímavé příběhy šesti zdánlivě náhodně setkávajících se lidí a mnoho komických situací, které završí svatba. I tak se dá podle představitelů Branického divadla charakterizovat nová hra Jana Kačera Hříčka pozdního léta, jejíž premiérová inscenace je naplánována na 3. prosince. Děj hry se odehrává v kdysi půvabném venkovském hotýlku, kam přijíždí na pozvání bývalé milenky muž, který strávil posledních třicet let v zahraničí. Na svou rodnou hroudu však dorazí v době, kdy vrcholí přípravy na místní slavnost a navíc se setká s lidmi, kteří před mnoha lety pro něj mnoho znamenali. Třicet let je však dlouhá doba, a tak ho čeká řada překvapení. A i on připraví několik překvapení pro ostatní.

Zdroj: Denník Metro

Theatro Pantomissimo: Dark on the road - Hříšný tanec smrti

Bílá je v mnoha zemích, například v Japonsku, chápána jako barva smrti. V nové temné hororově groteskní inscenaci Teatra Pantomissima Dark on the road si dvojice mladých mimů - Miřenka Čechová a Radim Vizváry opět oblékli obličeje do bílé a téma smrti zvolili za její hlavní osu.

Zpracovali v ní postupy japonského tance butó a propojili je s tradicí evropské pantomimy a s filmovými principy. Vznikl tak naprosto ojedinělý dynamický a vizuálně přitažlivý tvar, který přestupuje hranice stylů.

Se zhasnutím reflektorů se divák spolu s performery dostává do samotného podsvětí. V lehce ředěné temnotě scény se za rachotivých zvuků bubnů zjevují dvě živé-neživé postavy, jejichž pohyby a gesta ať už jsou jakákoliv, lidskými nejsou. Miřenka Čechová dokonale ovládá své tělo, jako by to byl jen kostým, který se kdykoliv může odložit a zase navléknout. Nejdříve je zanechává opuštěné, bez života. Rozpohybuje ho až muž, který svými impulzy vodí hadrovité údy bezvládné loutky. Náhle se mění hudba. Hrají menuet, tango... Jako bychom se v tu ránu ocitli na záhrobním plesu mrtvých. V bílém oblaku rozvířeného líčidla ihned zaujme mužské zjevení taneční postavení a svou taneční partnerku plně podvoluje vlastní vůli. Její pohyby mají však dokonalou dynamiku a taneční výraz. Jako by byla mechanická balerína na klíček. Propíná nohy na baletních špičkách a tělo prohýbá do pravidelných linek. Stejně jako tanečnice z hrací skříňky by však bez vnějšího podnětu zůstala nehybná. Pak ale započne její duševně-tělesný přerod, který si svým ztvárněním nezadá ani s kreacemi Miřenčiny butó lektorky Sumako Koseki a to už ženská postava začíná vést své pohyby sama.

Zde se uplatňuje škála principů tohoto specifického stylu, ať už se jedná o využití relace mezi tváří a maskou či hrůzu budící stahy mimických svalů. Teď teprve pochopíme, že se probouzí sama rozšklebená Smrt. Zpočátku ještě nejistě balancuje ve svém novém těle. Zpevněním nohou na špičkách a naopak rozvolněním a rozkýváním horní části těla předvádí Miřenka dokonale rozkolísaný, nejistý, a hlavně „nečlověčí“ pohyb. Smrt ale brzy nabere zlověstnou energii a rozdováděně odváží muže po řece Styx až do pekla hříšných snů.

Nastává asi nejpůsobivější fáze představení. Před očima nám vyvstávají zvrácené obrazy, jak z galerie Markýze de Sade. Zde se uplatňuje až filmová výtvarná zkratka. Sadomasochismus je například předváděn s opravdovým flákem masa, kterým performerka v červeném latexovém kabátku bičuje svou (sexuální) oběť. Není však jen erotickou pomůckou, z flákoty se stává i loutka, dudlík přivěšený na krku mladičkého děvčátka či paruka. Nejde tu ani v nejmenším o prvoplánově perverzní a jinak „zajímavé“ scény, které by měly vyvolat odpor, ale o nápaditě obrazivé záblesky vycházející odněkud z našeho podvědomí. Po jevišti se volně prochází groteskno a absurdita, které vyvolávají smích publika. Z filmového světa nám na mysl mohou přijít například stylově podobně ladění Švankmajerovy „Šílení“.

Na závěr ale nezřízený tanec se Smrtí končí. Tempo se zpomaluje. Smrt ukojila i ty nejposlednější chtíče a zanechává mrtvého svému pokojnému já.

Symbolicky zalepuje fyzickému obalu bývalého člověka oči a ústa. Sálem se nese zvuk valícího se moře, které jako by bylo složeno z roztříštěných kousíčků skla a svými nárazy muže oslepilo. Dynamický oblouk inscenace se dotváří. Závěr se opět vrací do klidu, kterým představení začínalo. Mrtvý se může vydat do světa po světě.

Dark on the road je v mnoha směrech zjevením. Snad si ho diváci najdou i v divadle Na Prádle, kam nejsou zrovna zvyklí chodit příznivci fyzického divadla. Snad cesty této nonverbální performance nebudou tak dark. Nesporný úspěch ji však určitě čeká na festivalech a doufejme, že také těch zahraničních.

28.10.2007 - Anna Pavlovová
Vraťme se na chvíli k pantomimě

Již rok a půl mohou diváci sledovat výsledky divadelního souboru Theatro Pantomissimo, který si stanovil za cíl představit novou tvář české moderní pantomimy a rozšířit ji do širšího diváckého podvědomí.

"Když se řekne pantomima, lidi si většinou představí chlápka v černém upnutém trikotu, který předvádí imaginární zeď. To je přesně to, proti čemu silně jdeme.", říká Radim Vizváry, zakladatel souboru. Theatro Pantomissimo vychází z dlouholeté tradice slavné éry české pantomimy, ale spojuje ji s extrémním fyzickým divadlem a moderními náměty. Díky tomu si k nim mladí diváci začínají nacházet cestu. "Pantomima je magická, krásná a sexy!" říká Miřenka Čechová. A na jevišti to vskutku dokazuje.

V listopadu můžete tento soubor vidět na třech různých místech, s třikrát jiným repertoárem. 6.11. ve Strašnickém divadle hrají krátké sólové pantomimy pod názvem Mime must go on!, 12.11. v divadle Disk můžete vidět jejich nejnovější představení On the Dark Road, které v sobě spojuje inspiraci východní kultury a Markýze de Sada a 17.11. v paláci Aventin zase tradiční komediální pantomimu s prvky komedie dell´arte Kolombíno, Pierot žárlí!

Theatro Pantomissimo již hrálo před Madelaine Albrightovou, bývalým chillským prezidentem Ricardem Lagosem, Václavem Havlem a mnoha dalšími velikány, a tak snad i čeští diváci zapomenou na starou nudnou Fialkovskou pantomimu a objeví své Theatro Pantomissimo jako svrchovaně moderní a progresivní soubor.

Zdroj: www.czechpantomime.eu

03.04.2007 - Jiří P. Kříž
Vraťme se na chvíli k pantomimě

Od Mimraje je možné v Komedii a v Dlouhé obdivovat Jeana Gasparda Deburaua

Jean Gaspard Deburau, praotec moderní pantomimy, láká spisovatele i divadelníky. U nás také proto, že jeho kořeny sahají do Kolína.
Těžko se najde čtenář, který by neznal Kožíkova Největšího z pierotů. A takřka současně se objevila dvě ohlédnutí za jeho osudy. V Horáckém divadle hraje Deburaua Jakub Škrdla, v pražské Hoodoo Production Radim Vizváry.
Projekt Terezy Dobiášové, režiséra Pavla Kheka, hudebníka Vladimíra Franze, scénografa Dragana Stojčevského, kostymérek Ivy Mašíkové a Markéty Langové vznikl v rámci loňského festivalu Mimraj. Patřil k jeho vrcholům, proto se nyní hraje v Divadle v Dlouhé nebo v Divadle Komedie.
V březnu se uskutečnilo několik představení v Dlouhé, v Komedii se Mesdames & Messieurs Deburau bude hrát 29. dubna. Stojí za fajfku v diáři.
Pantomima neprožívá šťastné období. Generace otců, pokud její špičky odmítají masmediální bavičství (s Polívkou, pánbů ale za jeho pojetí zaplať), prakticky rezignovala (Turba, Hybner a další). Nová talentovaná generace, dobře akademií připravená, se prosazuje obtížně. A v chudobě. Pochválím nejenom Franzův hudební part, ale také dominantní chanson Jana Koska, moc dobře interpretovaný Dášou Zázvůrkovou. A poklona Vizvárymu v titulní roli, která je čistou, řekněme fialkovskou pantomimou beze slov. Tvrdit o talentu, že jeho výkon se řadí k mistrovským, je nespravedlivé k dalším aktérům, jejichž role jsou jen menší.
Určitě zaujme Magdaléna Bianka Ištoková jako Kolombína, Jakub Slach v roli Kasandra, Vojtěch Štulc - Harlekýn, Diana Šoltýsová - Marie... Celek je vynikající oborovým příspěvkem k připomenutí herce, na jehož původ buďme pyšní stejně jako na proslulost české pantomimické školy, o kterou nezavadí komisaři Thálie ani sbor zlenivělých kritiků Radokových cen.

Regionální mutace| Právo - Praha

Deburau – radost jeviště a smutek života
Pod maskou pláč

V rámci festivalu Mimraj 2006 se v prvním srpnovém týdnu představil projekt MESDAMES &MESSIEURS, DEBURAU!, společná inscenace letošních absolventů činoherního a alternativního herectví DAMU a studenta katedry nonverbálního a komediálního herectví HAMU Radima Vizváryho v roli slavného mima českého původu Jeana Gaspara Deburaua. Příběh čerpající ze slavného románu Františka Kožíka Největší z pierotů a zároveň filmu Děti ráje je nejen holdem slavnému mimovi, ale zároveň i zajímavou konfrontací zářivého světa jeviště a špíny života. Lehce komické scénky z varieté Les Funambules střídají střihy ze života, který je ve své podstatě tragický.

V inscenaci si každý divák může najít své téma, ať už je to propastný rozdíl mezi image, kterou předkládáme ostatním a naším křehkým zranitelným egem, neurvalost a bezohlednost diváků i bulváru vůči šaškům z jeviště, velká osamělost a marná snaha sdílet s kýmkoli své životní radosti a trápení, touha po uznání a neschopnost být šťastní.Inscenaci v režii Pavla Kheka nakonec prospělo, že byla kvůli nepříznivému počasí přenesena z otevřeného prostoru hospodářského dvora Klementina do intimních prostor DISKu. To sice při premiéře způsobilo určité technické nedostatky, ale v průběhu týdne herci prostoru přivykli a v závěru týdne už celek působil daleko kompaktněji. Hra rámovaná hudbou Vladimíra Franze, balancující na rozhraní kolovrátkově vlezlých melodií jarmarečního rázu, brechtovsky odcizených songů (v interpretaci Dagmar Zázvůrkové) a jemně pateticky laděných motivů, by snesla rychlejší střihy a v některých scénách krácení. Zaslechla jsem i názor, že by to celé bylo lepší, kdyby se hra soustředila výhradně na pantomimu hlavního představitele. Ale to už by bylo patrně zcela jiné představení...

V konfrontaci halasně, mnohdy arogantně se projevujících umělců, lidí kolem divadla i prostých „diváků“ (tj. předměstské lůzy) Deburauova mlčenlivost a schopnost říci mnohem více beze slov byla o to působivější. Stejně jako jeho bytostný smutek, dotýkající se povrchnosti vztahů a existenciální podstaty lidské osamělosti uprostřed řvoucích davů.Začátek...Tichý človíček s velikýma smutnýma očima zametá jeviště. Postupně vstupují ostatní. Už víme, kdo je ten tichý muž, který beze slova plní příkazy a nastavuje tvář k políčku. Otloukánek, nicka, sluha – každý si na něm ventiluje své špatné nálady, nejistoty. V očích ostatních je ten poslední. Deburau (Radim Vizváry), uzavřený do svého světa snů, si ale nestěžuje. Je rád, že je tady – v divadle, třeba v zákulisí. Zvykl si. Jak se dokáže najednou celý rozzářit, když jej z nouze povolají na jeviště, aby zaskočil. Nejprve nejistě, pak stále směleji zkouší své první krůčky Pierota. Je jiný než ostatní, on to nehraje, on JE Pierot. Melancholický outsider s bílou maskou na tváři, je v něm moudrost starců, ale i dětská bezelstnost a hravost. Občas problesknou v jeho očích šibalské plamínky, jemná gesta dlouhých prstů směřují někam do nekonečna. Vlastně se ani nezměnil, ale najednou je na něj více vidět. Ve světle reflektorů je to nesmělé malé lidské já, které se dere na povrch a němě křičí – tady jsem! zřetelnější. Dotýká se srdce, nese poselství. Jeho kouzlo se nenápadně zadře pod kůži všem. Jako by ho viděli poprvé. Milují ho (tak jako blazeovaná Kolombína – Bianka Ištoková), žárlí na něj (kolegové Harlekýn a Kasandr – Vojtěch Štulc a Jakub Slach), zamračený kritik, který nachází svou hvězdu (Jiří Panzner), arogantní ředitel, který hbitě vycítí možnost využít pro svůj zisk (Jan Holík).Deburau se jako pierot stává hvězdou, ale nepřestává být tím nesmělým smutným človíčkem, který vidí, že tohle všechno je jen pozlátko a marnost. Jen na chvíli mu přináší okamžiky štěstí květinářka (Diana Šoltýsová), která svou jednoduchostí a citem získá jeho srdce a stane se jeho ženou. Osudová náhoda vše zvrátí. Nevěra nudící se ženy, posměšek opilcův a nešťastná rána holí udělá z Deburaua vraha. Je to symbolicky hůl, kterou mu na znamení uznání věnoval jeho objevitel a zároveň sok v lásce, kritik Janin. Deburau stojí před soudem. Neumí a snad ani nechce promluvit na svou obranu. Při jediném slově : Nevinen!, které řekne tichým sotva slyšitelným hlasem, běží mráz po zádech. Jeho život se stále více prolíná s příběhy na jevišti, které jsou čím dál tím krutější a bezvýchodnější. Výčitky svědomí, osamělost, bezútěšnost. Vše směřuje k závěrečné scéně, kdy slavný mim, zdravý tělesně, ale smrtelně nemocen svým smutkem dostává od lékaře jedinou radu: Běžte se podívat na Deburaua.... Už není další cesty. Reflektory pohasínají. Pomíjivost divadla je stejná jako pomíjivost života. Máme jen okamžiky, ale jsou to okamžiky, které se dotknou srdce. Někdy pohladí, někdy bodnou.

P.S. Inscenace MESDAMES& MESSIEURS, DEBURAU! vznikla v produkci společnosti HOODOO, hrála se v rámci Mimraje týden, objeví se ještě v rámci festivalu Mimoriál v Kolíně. Jaký bude její další osud, není jisté.

MESDAMES& MESSIEURS, DEBURAU!Scénář a dramaturgie Tereza Dobiášová, režie Pavel Khek, hudba Vladimír Franz, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Iva Mašíková a Markéta Langová.Hrají: Radim Vizváry, Magdaléna Dianca Ištoková, Diana Šoltýsová, Jakub Slach, Vojtěch Štulc, Jiří Panzner, Jan Holík, Dáša Zázvůrková, Jakub Tvrdík, Jan Horák a Jindřich Nováček.

Premiéra v divadle Disk 3. srpna 2006.

3.9.2006 21:09:25 Jana Soprová